Obsáhlou výstavou sochaře Zbyňka Sekala (1923–1998), jednoho z nejvýznamnějších českých umělců druhé poloviny 20. století, zahajuje 10. září Muzeum umění Olomouc podzimní sezonu.
Dílo autora žijícího od roku 1970 ve vídeňském exilu muzeum představuje prostřednictvím více než tří set exponátů z vlastních sbírek a od dalších 27 zapůjčitelů. Výstava, která si do názvu vypůjčila Sekalovu oblíbenou větu Vladislava Vančury„A věci se zvolna berou před se…“, zahrnuje ukázky všech oborů umělcovy tvorby. Nakladatelství Arbor vitae k ní vydává autorovu monografii.
Zbyněk Sekal patří k umělcům středoevropské modernistické generace 60. let. Jeho dílo vznikalo v širokém časovém rozpětí od přelomu 30. a 40. let až do roku 1997. Zásadním tvůrčím impulsem pro něho byl ještě za studií na pražské UMPRUM surrealismus. V roce 1957 se stal členem modernistické skupiny Máj 57 a vystavoval s ní až do jejího zániku v roce 1964. Zároveň byl ale pokládán za autora spjatého s českým informelem. V 60. letech patřil k okruhu výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého a Galerie Václava Špály. Neztotožnil se ale naplno s žádným hnutím, tendencí ani skupinou a zůstal výrazným solitérem. Hlásil se daleko více k literárním zdrojům a k fenomenologickému uchopení světa. „Jako osmnáctiletý byl za války odveden gestapem a strávil tři a půl roku v koncentračních táborech. Tato zkušenost ho na celý život poznamenala. A jednou z důležitých hodnot jeho díla je hledání způsobu, jak se s tímto traumatem vyrovnat,“ připomněla zásadní událost Sekalova života autorka výstavy Marie Klimešová. „Jeho tvůrčí proces charakterizuje práce s nalezeným opotřebovaným materiálem, v němž hledal stopy paměti - odraz svých stigmat,“ doplnila.
Přestože byl Sekal absolventem malířských ateliérů na pražské UMPRUM (prof. František Tichý, prof. Emil Filla), nalezl nejplnější vyjádření v oboru sochařství a v práci s nalezeným materiálem, z něhož vytvářel závěsné asambláže (tzv. skládané obrazy) a prostorové konstrukce (tzv. schránky). „Materiál pro něj představoval výzvu a programové omezení, tvarosloví jeho díla se z něho odvíjí. Síla Sekalovy tvorby spočívá v průniku intelektuálního záměru a intuitivního porozumění používané ´látce´, fragmentům vyhozených dřev, kovů, plastů, provázků anebo papíru, poznamenaných svými předchozími funkcemi,“ vysvětlila Klimešová.
Sekal patřil k nejvýznamnějším osobnostem celé tehdejší kulturní scény. Byl totiž i vynikajícím překladatelem náročných německých textů a předním představitelem knižní grafiky. „Mnohostranný a hluboký přehled v literatuře, filozofii, antropologii, magii, historii a dalších oborech ovlivnil i jeho výtvarnou tvorbu, která má svoji přímou působivost, ale zároveň obsahuje řadu odkazů reflektujících tyto zdroje,“ doplnila autorka výstavy.
Sovětská invaze do Československa v roce 1968 přiměla Sekala k emigraci. Od roku 1970 žil ve Vídni, kde jeho tvorba prošla dalším pozoruhodným vývojem. Do kontextu českého umění se tak jeho dílo vracelo až po roce 1989. „Od úspěšné retrospektivy v Galerii hlavního města Prahy letos uplynulo osmnáct let. Loňská výstava Sekal a Japonsko v Západočeské galerii v Plzni potvrdila myšlenkové bohatství a šíři tohoto díla, které je nesnadno uchopitelné a přesto mimořádně intenzivní a přitažlivé. A konečně, v únoru letošního roku byl v Národní galerii v Praze v budově Veletržního paláce otevřený rekonstruovaný poslední Sekalův ateliér - koncepčně ucelený prostor, který je výmluvným dokladem fascinující osobnosti,“ připomněla zásadní výstavní projekty Klimešová.
Olomoucká výstava podle ní dovoluje ukázat Sekalovo dílo detailně, s důrazem na jednotlivá špičková díla. „Diváci mají příležitost setkat se s prvořadými ukázkami všech oborů jeho tvorby - se sochami, skládanými obrazy, trojrozměrnými schránkami, kresbami, kolážemi, fotografiemi a ukázkami práce v oboru knižní grafiky. Naším záměrem bylo mimo jiné nalézt a představit vedle klíčových známých prací rovněž nově objevená vrcholná díla, která rozšiřují naši představu o autorovi,“ přiblížila koncepci výstavy, jejíž název „A věci se zvolna berou před se“ je převzatý z románu Vladislava Vančury Útěk do Budína. „Tuto větu si Zbyněk Sekal po celý život znovu a znovu zapisoval do svého deníku. Připomínal si tak vymezení svého tvůrčího procesu jako pomalé, precizní meditace prováděné rukama,“ vysvětlila souvislost kurátorka Olga Staníková.
K výstavě, která bude zahájena 10. září a potrvá do 14. února příštího roku, vychází v nakladatelství Arbor vitae monografie, jejíž zásadní součástí jsou pozoruhodné výňatky ze Sekalových deníkových záznamů.
KONTAKT PRO MÉDIA
Mgr. Petr Bielesz
tiskový mluvčí
Muzeum umění Olomouc| Denisova 47 | 771 11 Olomouc
K: Muzeum moderního umění | Denisova 47 | 771 11 Olomouc
T: 585 514 282 | M: 724 202 905
E: bielesz@olmuart.cz
