Jako tradičně si dnes připomínáme plzeňské ženy, muže a děti, kteří byli v lednu 1942 nahnáni do terezínského ghetta a později umírali v Birkenau, v Treblince, v Sobiboru, Belžeci, v Malém Trostinci, v Trawnikách, na estonské planině Kalevi Liiva a na řadě dalších míst, jež by většina z nás měla problém najít na mapě.
Samo ghetto Terezín má ve vzpomínkách pamětníků zvláštní místo. I zde strádali hladem, zimou, šikanou, neustálou obavou před transporty na východ. I tady se umíralo. Zároveň ale také vzpomínají na ghetto jako na místo, kde často naposledy viděli své blízké, kde se smáli, zamilovávali, hráli fotbal, četli nebo třeba chodili na divadlo.
O významu umění a kultury bylo už napsáno mnoho, snad až příliš mnoho, a platí to i o umění v terezínském ghettu. V kontextu temného příběhu genocidy nabývají najednou samozřejmá a očekávaná slova na rozměru, jsou obnažená a neměla by znít dutě.
Známe jména významných myslitelů, hudebníků, spisovatelů, výtvarníků, filmařů a divadelníků, kteří Terezínem prošli. Zachovala se též řada materiálů.
To klíčové se ale dozvídáme ze svědectví pamětníků. Jen díky nim se můžeme alespoň pokusit přiblížit k pochopení toho, co umění lidem v extrémních a nelidských podmínkách přináší.
Oběť podobně ničivé ideologie, historička, spisovatelka a vězeňkyně gulagu Jevgenie Ginsburgová vzpomíná, jak si v jaroslavské káznici roku 1937 pořád dokola přeříkávala Někrasovovy verše: „V těchto měsících a letech, oddělená kamennými zdmi, vržená do království nelidí, chápala jsem každou spisovatelovu řádku jako radiogram z daleké planety Země, mé vlasti, mé vzdálené matky. Dokonce i ten nejčítankovější verš měnil se teď ve vzrušující dopis vzdáleného přítele. Srdce rozechvívala ta nejneočekávanější místa, která jsem dříve míjela bez zastavení.“
Můžeme se dnes jen dohadovat, jaký význam měla třeba pro čtrnáctiletého Hanuše Treichlingera ze Sedláčkovy ulice titulní role zlého a po právu potrestaného flašinetáře v dětské opeře Hanse Krásy Brundibár. Nebo nač myslela krásná Josefína Löbnerová ze Schwarzovy ulice na Borech, když poslouchala v Terezíně Verdiho Requiem, a pak o tom vyprávěla svým synkům.
Vedle takzvané „vysoké kultury“ ale pamětníci připomínají i zdánlivě lehkovážné žánry: písničky, komediální skeče, kabaretní vystoupení. Mluví o nich s úsměvem a energií nejen jako o úniku z každodennosti, rozptýlení nebo pouhé satiře, ale jako o zdroji bytostné radosti, o osvobodivém karnevalovém smíchu rozrušujícím strnulý a ubíjející řád světa.
Vídeňský básník Peter Altenberg píše na přelomu 19. a 20. století o kabaretu tohle: „Všichni ptáci nejsou supi, mořští orli, kondoři a nevznášejí se 12 000 stop nad
zemí v mrazivě čirém vzduchu, obzírajíce zemské prostory. Jsou i neméně cenní rozkošní malí ptáčci jako střízlík, ledňáček, sýkorka. Možná jsou ještě osobitější, ba obdivuhodnější než ptačí velikáni. Podobně je tomu i s tvůrci a interprety tzv. ‚malého‘ umění. Nevznášejí se nikdy 12 000 stop nad zemí, ale s půvabnou lehkostí kmitají nad luční trávou a houštinami a svým živoucím uměním nás těší.“
Jsem rád, že si dnes připomínáme i ty, kteří vězňům terezínského ghetta tuhle živoucí radost, tento živoucí osvobodivý smích přinášeli.
