Když v polovině minulého měsíce Slovanská epopej malíře Alfonse Muchy odlétala z Prahy, provázely ji obavy o bezpečnost i dosud neukončený spor o to, kde by v Česku měla být natrvalo umístěna. Do Japonska, kde je Epopej vystavena, naštěstí česká diskuse nedolehla. Nezkalila tak očekávání mas - jen na vernisáž do Nového národního muzea umění v Tokiu dorazilo přes 1500 lidí a očekává se, že do 5. června výstavu uvidí až 250 tisíc návštěvníků. Nárůst lze očekávat už koncem tohoto týdne, kdy japonská veřejnoprávní televize NHK odvysílá nedávno natočený dokument o Epopeji.
Na výstavišti však nebylo k hnutí už při vernisáži a projevy politiků, včetně ministra kultury Daniela Hermana za KDU-ČSL či pražské primátorky Adriany Krnáčové za ANO, se mísily s ševelením davu. Méně už bylo slyšet cvakání spouští. V japonských galeriích až na výjimky platí zákaz fotografování, z celé Epopeje mají Japonci dovoleno pořizovat si selfie pouze před obrazem Zrušení nevolnictví na Rusi.
"Muchova výstava je nádherná, soudě podle množství návštěvníků na vernisáži si umím představit, kolik lidí bude chtít Epopej zhlédnout v následujících dnech," řekla japonská studentka češtiny Kaoru Suzukiová. Na vernisáži chodila s elektronickým průvodcem, kterého si návštěvník půjčí u vstupu a ze sluchátek pak poslouchá vysvětlující komentář.
Ten se Japoncům může hodit. Alfonse Muchu - v japonštině vyslovovaného dle francouzštiny jako "mjuša" - znají především coby tvůrce plakátů pro francouzskou jevištní divu Sarah Bernhardtovou. Její touha během jediného týdne roku 1894 učinila tehdy čtyřiatřicetiletého malíře hvězdou Paříže a celého uměleckého světa.
Japonci také dobře znali Muchův plakát pro divadelní hru Gismonda, koneckonců inspiroval i místní umělce. Třeba roku 1901 Muchův styl přesně zkopíroval japonský malíř Takedži Fudžišima, když vytvořil kresbu pro prvotinu básnířky Akiko Yosanoové.
Až doposud však Japonci tušili jen málo o Slovanské epopeji, cyklu dvaceti velkoformátových obrazů shrnujících dějiny slovanských národů, s nímž naopak Mucha bývá nejčastěji spojován v Česku. Z těchto děl mohli Japonci dosud vidět jediné plátno, které bylo Tokiu zapůjčeno roku 1989.
To vysvětluje, proč byl Mucha v této zemi dosud představován především jako dekorativní malíř, autor komerčních děl, šperků. Jeho ostatní tvorbu - fotografie či písemnosti typu zednářských textů - místní publikum neznalo. Nyní se povědomí o Muchovi začíná měnit. Například v lednovém čísle japonského měsíčníku Nové směry umění vyšla stať bohemisty a překladatele Keničiho Abeho upozorňující na skutečnost, že malíř byl významným představitelem zednářské lóže.
Slovanskou epopej v tokijském muzeu nainstalovala agentura NHK Promotions, dceřiná společnost veřejnoprávní televize. Již dříve uspořádala výstavu italského manýristického malíře Caravaggia či přehlídku děl současného japonského umělce Takašiho Murakamiho. České obavy o to, zda s rozměrnými plátny nebude zacházeno neodborně, tak byly zbytečné - v Japonsku není povolanějších rukou, které by se Muchových děl mohly dotknout.
Expozice je v prvním patře muzea, kam se jede po eskalátoru, citlivě připravena a nasvícena tak přesvědčivě, že aktéři Muchových děl téměř vystupují z pláten. Dojem ještě umocňují stěny šedého odstínu, na nichž jsou obrazy umístěny.
Epopej zabírá dvě místnosti a v tokijském Novém národním muzeu umění je podle Kóičiró Fukujamy z pořadatelské agentury umístěna proto, že do jiné japonské výstavní síně by se nevešla - největší z maleb měří šest krát osm metrů.
Muzeum, které funguje od roku 2007, disponuje jedním z nejrozsáhlejších výstavních prostorů v zemi. Nemá vlastní uměleckou sbírku, pořádá pouze dočasné výstavy, za nimiž ročně přicházejí zhruba dva miliony lidí. Současně se Slovanskou epopejí nyní instituce vystavuje velkou retrospektivu slavné japonské malířky Yayoi Kusamaové. Bude zajímavé sledovat, na kterou z výstav budou Japonci stát delší fronty.
