Napsali o nás

Evropský parlament zcela vážně diskutuje o nutnosti přijmout opatření na ochranu novinářů.  V nelegislativním usnesení požaduje, aby taková opatření byla přijata na úrovni Evropské unie i členských států. Současně Evropská komise předložila směrnici na ochranu whistleblowerů. Česká média se proto zeptala ministra kultury v demisi Ilji Šmída, jak toto dění reflektuje.

Jaká opatření lze přijmout ke zvýšení ochrany novinářů v České republice?

Úvodem je třeba objasnit, že role Ministerstva kultury nespočívá v hodnocení médií ani v nastavování standardů pro práci novinářů. Ministerstvo kultury pochopitelně sleduje dění v oblasti médií, připravuje a vyhodnocuje právní stránku věci, upravující základní podmínky pro jejich svobodné fungování a v určitých případech i právní mantinely a záruky pro šířený obsah. Postavení novinářů vychází z ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a práva na šíření informací, což jsou obecně uznávané atributy právního státu. Jakékoli regulatorní zásahy je třeba pečlivě zvažovat s ohledem na tyto zájmy. Domnívám se, že pro zvýšení ochrany novinářů ve státě, kde fungují principy právního státu, nejlépe pomůže právě udržení jejich nezávislého postavení pro svobodné šíření informací. Pochopitelně jsou zde další související prvky, jaké zmiňuje usnesení EP k situaci na Slovensku, tedy posilování profesních kompetencí. Nelze si však myslet, že lze k investigativní novinářské práci dospět pouze odborným vzděláváním. Investigativní žurnalistika souvisí s celkovou úrovní společnosti a mírou společenské odpovědnosti samotných médií i jejich vlastní samoregulací.

Lze uvažovat o právní úpravě, která povolání novináře stavěla například do podobné pozice a ochrany, jakou mají úředníci či policisté?

Pokud jde o úvahy týkající se změny právní úpravy ve vztahu ochraně novinářů, jakou mají policisté či úřední osoby, dostáváme se do obecné roviny trestní ochrany. Ministerstvo kultury by případné modifikace v tomto smyslu pečlivě zvažovalo, zejména pak v rovině věcné a osobní působnosti takovéto ochrany; nicméně jedná se doménu Ministerstva spravedlnosti, které má ve své kompetenci předpisy upravující jak soukromoprávní, tak trestní ochranu osobnosti. Nemohu mluvit za Ministerstvo spravedlnosti, ale specifická ochrana úředních osob spočívá v tom, že tyto osoby jednají jménem státu, což není případ novinářů. Ponechávám teď stranou otázku důležitosti nezávislého postavení novinářů, jak jsem o něm již hovořil.

Jaká opatření lze v České republice přijmout k ochraně novinářů, kteří jsou pravidelně vystavováni trestnému stíhání s cílem cenzurovat jejich práci?

Nastavení podmínek pro zahájení trestního stíhání je stejná otázka, kterou musí především hodnotit gestor těchto předpisů. Domnívám se však, že kvalitně fungující soudní systém a důsledná aplikace základních práv a svobod tyto praktiky velmi účinně eliminují. Obecně je svoboda novinářské práce a reakce na ni odrazem stavu společnosti a hodnot, které vyznává. Zásadní spojitost spatřuji zejména v oblasti mediální, ale i občanské gramotnosti, kde je nutno urychleně reagovat na změnu společenských témat a posilovat tuto vybavenost obyvatel všemi možnými způsoby a prostředky.

Jaký je Váš osobní pohled na urážlivé poznámky některých politiků na adresu novinářů?

Mám za to, že politik by neměl komentovat práci novinářů vůbec. Politik je veřejná osoba a musí v mediálním světě počítat i s ataky. Maximálně připouštím vtipné glosy, pronesené s nadhledem a noblesou.