AMBICI vyjadřovat se k dramaturgii Národního divadla nemám. Ani si nemyslím si, že by ji ministr kultury měl mít. Své první kroky směrem k této instituci bych rozdělil do dvou bodů: Při Národním divadle funguje poměrně vlivná a významná Garanční rada. A ta je dnes složena převážně z lidí blízkých řediteli Janu Burianovi. Podstatné ovšem je, že formálně má být Garanční rada poradním orgánem ministra.
V žádném případě nechci vyhlašovat, že Garanční radu ruším, naopak. Budu v jejím případě postupovat stejně, jako když jsem personálně obsadil Garanční radu Národní galerie. Tu jsem vybral osobně, osobně jsem její členy obvolal. Sestavil jsem tým lidí, kteří si nejdou po krku, jsou respektovanými galerijními osobnostmi i z regionů, a mají tudíž výhodu, že nejsou takříkajíc nenamočení do pražských vod. Někteří z nich mají i zkušenosti s řízením institucí. Pomalu se tedy začínám hlásit k tomu, že i Garanční rada Národního divadla bude poradním orgánem ministra, musí to prostě být moje Garanční rada. To je první krok. A druhý? Plánuji schůzku ve Státní opeře Praha, která je součástí Národního divadla, kde se chci sejít s ředitelem firmy Hochtief, která budovu rekonstruuje, a ředitelem Národního divadla Burianem. Chci se podrobně podívat na stavbu, protože způsob její opravy ve mně vyvolává děs. My rekonstruujeme budovu, která bude magistrálou pořád spolehlivě oddělená od města. Zůstane přístupná jediným nebezpečným podchodem, plným přepadení, a přilehlým feťáckým parkem.
Takto se tady dělají miliardové investice? Za to by někdo měl nést odpovědnost. Mimochodem, za podobný případ považuji i Národní muzeum, jehož rekonstrukci kvůli odtržení od města považuji za nedodělanou. Teď se přemýšlí o nějakých tubusech, které by muzeum propojily s Václavským náměstím, ale rok po skončení rekonstrukce? Jezdím po světě a vidím, jak se podobné stavby řeší v moderních velkoměstech, nejen v Paříži. Dneska je nejdůležitější propojování veřejných budov se životem města, tento přístup je úplně automatický. Jako příklad můžu uvést třeba radnici v Hamburku, jež je de facto ze všech stran průchozí. I ministerstvo kultury je veřejná služba, ale my tady sedíme za mřížemi a kavárna, která tady vznikla podle návrhu architekta Pleskota, je lidem nedostupná. To je prostě socialistický přístup!
