Napsali o nás

Glosa Kateřiny Perknerové 

Dívám se na fotografii ze setkání lidických dětí s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem a napadá mě, že kdyby neudělal ve funkci nic jiného, udělal dost. 

Zatím je jediný z pěti ústavních činitelů, kteří reagovali na otevřený dopis lidických rodáků přeživších nacistické řádění. 

K návštěvě středočeské obce ho přiměl i rozhovor s Marií Šupíkovou, který vyšel minulý pátek v Deníku. V něm 87letá žena vysvětlila, proč přerušila spolupráci s Památníkem Lidice, co se jí dotklo v reportáži ČT a kvůli čemu oslovila nejvyšší představitele českého státu. Mohly následovat analýzy, podněty k bádání a vytáčky. Nebo mlčení. 

Zaorálek ale sedl do auta a přijel za lidmi, kteří si zaslouží absolutní úctu. 

„Vyhlazení Lidic v roce 1942 v důsledku heydrichiády je dle mého názoru nejhrůznějším okamžikem naší historie a nejtěžším obdobím české státní existence ve 20. století,“ řekl Lidickým. A ujistil je, že „bez nich a spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl“. Pokud by tato instituce s nimi nekomunikovala a nepomáhala jim, ztrácí důvod existence. 

Není úplně běžné, aby v době, kdy váží jen argumenty opřené o peníze ve všech jejich podobách, politik hovořil o věcech tak nehmotných. 

Přes všechny priority opřené o kilometry dálnic, tuny cihel, miliardy na platy, přídavky a důchody mám pocit, že chceme-li mít důstojnou budoucnost, měli bychom naslouchat spíše těm, kteří o nich mluví až ve druhé řadě.