Napsali o nás

Dva a půl milionů lidí naslouchalo bohoslužbě papeže Františka na Světových dnech mládeže v polském Krakově. Cestou z Polska vyzvala hlava katolické církve veřejnost, aby nespojovala islám s násilím. Jak to ale mají lidé udělat, když vidí, co mají na svědomí zradikalizovaní muslimové? V pořadu Interview ČT24 odpovídal ministr kultury a bývalý mluvčí České biskupské konference Daniel Herman z KDU-ČSL. "Musíme mezi muslimy hledat ty, kteří spolu s námi budou proti islamistickým tendencím tvořit frontu," řekl Daniel Herman.

Co vás jako bývalého duchovního nejvíce zaujalo na papežově návštěvě v Polsku?

Byla to návštěva, která se řadí do celého řetězce dnů mládeže, které začal papež Jan Pavel II. Když byl v roce 1978 tehdejší krakovský arcibiskup Karol Vojtyla zvolen papežem, tak pozval mladé lidi do Říma a v roce 1986 bylo první setkání nazvané Světový den mládeže a pak většinou po třech letech následovala další.

Pokud vím, tak v roce 1995 bylo úplně největší setkání v Manile na Filipínách. Tam byly asi čtyři miliony věřících a to bylo v dějinách vůbec asi největší setkání lidí. Potom papež Benedikt XVI. pokračoval v tomto úsilí, které Jan Pavel zahájil, a v roce 2013 v Buenos Aires byly také asi tři miliony lidí.

A teď papež František, který tu štafetu vede dál, shromáždil dva a půl milionu lidí. To jsou ohromná čísla. Na tom je vidět, že ta instituce stará dva tisíce let má v sobě i v jednadvacátém století ohromnou sílu a potenciál. A především ti mladí lidé nedělají žádnou lidově řečeno rotyku. Chovají se slušně, sčítají tam nějakou pozitivní energii a myslím si, že kultivují svět. Papež František by mohl být jejich dědečkem, a přesto je oslovuje a dokáže shromáždit.

Před návštěvou papeže se hodně diskutovalo o tom, jak Poláci papeže Františka přijmou, protože ne všichni polští duchovní sdílejí jeho názory třeba na homosexualitu, ale třeba hlavně na uprchlíky. Jak to máte vy?

Jsem přesvědčený, že mít soucit s lidmi, kteří utíkají před válkou, je na místě. Jedná se především o ohromnou humanitární katastrofu. Jestliže člověk je ochoten riskovat život svůj i život svých nejbližších třeba na nějaké bárce, aby se zachránil, tak je asi v tak zoufalé situaci, že už nemá co ztratit. Tihle lidé by neměli narážet na uzavřená srdce, nepochopení a plošné odmítání na principu nějaké kolektivní viny.