Novinky a média

Historie, současnost

Loni PFS slavil 85. výročí. Jaké byly klíčové okamžiky těch 85 let?
Sbor má za sebou mnoho významných momentů nejen doma, ale i v zahraničí – Berlín, Vídeň, New York, Salcburk, milánská La Scala… Prakticky platí, co hlavní sbormistr, to úspěšná éra. Před pár dny jsem se díval na dokument, který Česká televize natočila o Pražském filharmonickém sboru v roce 1995. Bylo zajímavé poslouchat bývalé členy sboru, jak vyprávějí o historii tohoto tělesa. Zaujala mě zvlášť jedna příhoda ze zmíněného dokumentu. Když sbor zpíval v sedmdesátých letech v Perugii Brahmsovo Německé Requiem, onemocněl v den koncertu dirigent. Ukázalo se, že náhodou poblíž pobývá pan dirigent Wolfgang Sawallisch, který v té době s naším sborem pravidelně spolupracoval. Pořadatelé se s ním ihned zkontaktovali a požádali ho, jestli by nezachránil situaci a koncert na poslední chvíli, tzn. bez jediné zkoušky, nepřevzal. Jaká byla jeho odpověď? Prý záleží, jaký sbor zpívá. Když mu řekli, že jde o Pražský filharmonický sbor, už se dál nerozmýšlel a nabídku okamžitě přijal. To mluví za vše…

V jaké „kondici“ je podle vás PFS v současné době?
Vzpomínám si, že než jsem začal pracovat ve sboru jako produkční, pozvala mě tehdejší ředitelka, paní Eva Sedláková, na samostatný sborový koncert. Nastudoval ho a řídil Lukáš Vasilek. Koncert měl skvělé ohlasy. Vrcholem večera byla interpretace Stravinského Mše. Lukáš mi tenkrát říkal: „Jsem rád, že jste slyšel zrovna toto dílo, nikdy nás totiž už neuslyšíte v ničem náročnějším.“ Jeho prognóza nevyšla, a tak trochu ho podezírám z toho, že to moc dobře věděl. Sbor se pod jeho vedením neustále pouští do interpretace nových a stále obtížnějších děl, což je jediná správná cesta. Posouvá nás to dál. Kondice sboru tedy byla skvělá už před pěti, šesti lety, ale od té doby jsme zase ještě mnohem dál. Pochopitelně bychom také mohli neustále dokola zpívat Dvořákovy skladby Stabat mater, Te Deum nebo Janáčkovu Glagolskou mši… Některé sbory to tak dělají, ale to není nic pro nás. My v naší práci potřebujeme trochu více adrenalinu.

A jak „adrenalin“ vstřebává publikum?
Nepochybuji o tom, že i publikum to od nás očekává. Lukáš Vasilek během své dosavadní éry pozvedl nejen úroveň sboru, ale také vychoval, doslova vzdělal publikum. Moc se o tom nemluví, nicméně je to velmi záslužné. Naposledy se to potvrdilo na zahájení naší letošní sezony. Sbor připravil neskutečně náročný repertoár, zazněla díla českých skladatelů Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstera a Vítězslava Nováka. Dokonce jsem chvíli zapochyboval, jestli jsme to už trochu nepřehnali a naše posluchače nezatížili příliš. Ale opak byl pravdou. Stalo se pravidlem, že naše samostatné sborové koncerty jsou vesměs vyprodané, a v tom nebyl ani tento koncert výjimkou. A to nemluvím o jeho přijetí u publika i odborné kritiky…

Financování a zkušebna

Jste příspěvkovou organizací Ministerstva kultury. Těch v oblasti klasické hudby mnoho není – Česká filharmonie, Národní divadlo. Je to pro vás výhoda?
Statut příspěvkové organizace může a s největší pravděpodobností také je pro vícesouborová divadla nepružná a zastaralá právní forma. Pro Pražský filharmonický sbor ale neznám nic lepšího. Být příspěvkovou organizací MKČR je pro sbor obrovská výsada. Ministerstvo vnímám nejen jako našeho zřizovatele, ale především partnera. Náš provoz je docela jednoduchý, příjmy i výdaje lze poměrně snadno predikovat a rozpočtová pravidla fungují jako určitý rámec, nikoli limit, ve kterém se mohu při naší činnosti pohybovat. Chápu ale, že praxe ve vícesouborových divadlech bude jiná.

Když jsem dělala rozhovor s Lukášem Vasilkem a probírali jsme zkouškový proces, popisoval naprosto nevyhovující podmínky zkušebny na Senovážném náměstí – malý prostor, ohlušující zvuk, horko…
Pražský filharmonický sbor zkouší dlouhé roky v naprosto nevyhovující zkušebně s okny vedoucími na jednu z nejrušnějších pražských křižovatek, kterou kříží hned několik tramvajových linek. Naše zkoušky neustále provází hluk a otřesy, a to nemluvím o tom, že zkušebna je malá a s poměrně nízkým stropem. Dlouhé roky se snažíme tento problém vyřešit. Navštívili jsme desítky objektů, napsali jsme v té věci stovky, nepřeháním, emailů…

… je naděje, že se vaše podmínky zlepší?
Naštěstí se blýská na lepší časy. Národní památkový ústav (NPÚ) dostal do správy budovu pražské Invalidovny a jednou z podmínek bylo, že se v budově najde sídlo pro Pražský filharmonický sbor. Nikoho z nás ovšem ani ve snu nenapadlo, že v tak velké budově žádný vhodný prostor pro zkušebnu velkého sborového tělesa není. NPÚ tedy přišel s revoluční ideou dostavby dvou nových křídel, jakýchsi věží, k budově Invalidovny. Právě v jednom z těchto křídel má v budoucnu působit PFS.

Nad rekonstrukcí Invalidovny s dostavbou moderních „křídel“ k baroknímu Dientzenhoferově komplexu se vedou vášnivé diskuse…
Máte pravdu. Celý projekt byl veřejnosti představen v nevhodný okamžik. Chvíli trvalo, než své dílo architekt Petr Hájek obhájil. Ale podařilo se mu to. S panem architektem jsme se pravidelně setkávali, hodně jsme debatovali o praktických záležitostech našeho nového sídla a vzájemnou spoluprací jsem nadšený. Už během našeho prvního setkání jsem pochopil, že Invalidovna a naše nové sídlo jsou v těch nejlepších rukách. Architekt Hájek kolem té stavby chodí opravdu s velkou úctou a pokorou. Služby jeho architektonické kanceláře jsou pro tento projekt jednoznačným přínosem.

Autor: Helena Havlíková, operaplus.cz, 8.května 2021