Novinky a média

Dámy a pánové, vážení hosté!

Jsem nesmírně vděčný, že mohu být hostem při této zcela výjimečné příležitosti. 

Dnes jsme v této překrásné budově svědky protínání hned několika zásadních rozměrů lidské existence: víry, historie, kultury, respektu k tradici, úcty k předkům a také krásy.

Jako malého kluka mě v osmdesátých letech Velká synagoga fascinovala. Nepřehlédnutelná, ale záhadná stavba strmící nad rušnou křižovatkou; vždycky zamčená, povědomá v detailech, ale unikající pochopení jako celek. Jako nějaký dům či zámek, který jsme letmo zahlédli ve snu, známe ho, a přece ne.

Neptal jsem se. Byla to doba mlčení. I děti věděly, že je obklopují věci a příběhy, o nichž se nemluví. A příběh historie českých židů patřil k těm nejvíce zamlčovaným.

Po mnoha staletích segregace přinesla ústava z prosince 1867 soubor zákonů, které se měly stát základními kameny nové občanské společnosti. Lidé získali řadu práv týkajících se osobní, náboženské, spolčovací a shromažďovací svobody, stejně tak jako svobody svědomí, projevu, pohybu osob, vlastnictví či povolání. Poprvé v moderní historii měli i židé stejná práva jako ostatní.

Plzeň zažívala díky průmyslové revoluci na konci 19. století obrovský rozmach, jeho součástí byli i místní židovští obyvatelé. Nová Velká synagoga se stala nepřehlédnutelným symbolem moderní a sebevědomé židovské obce, jejíž rozkvět trval až do roku 1938. Ze svědectví pamětníků víme, jak významným prvkem každodenního života synagoga pro Plzeňany byla. Šlo nejen o místo náboženského ritu, ale také o místo, které spojovalo komunitu obecně.

Za války se budova stala skladištěm věcí ukradených obětem nacistické rasové politiky. Na rozdíl od drtivé většiny jejích předválečných návštěvníků i jiných synagog především v pohraničí budova válku přestála. Její význam jako úběžníku židovské identity zaznamenal i Karel Poláček, který zde před svou deportací do Terezína třídil knihy.

Válku přežil jen zlomek plzeňských židů a po prvotním nadechnutí přišla další rána v podobě komunistického antisemitismu padesátých let, procesů, akcí státní bezpečnosti snažících se o znicotnění židovského náboženského života, tradic i kultury. Po krátkém uvolnění poměrů v šedesátých letech přišla okupace země vojsky Varšavské smlouvy. Sovětská propaganda s odkazy na monstrprocesy padesátých let označila politické uvolnění v Československu za sionistické spiknutí, znovu začaly prověrky a čistky. Hlavním cílem bylo zabránit židovskému vzdělávání mladých, kteří po roce 1968 neemigrovali, a vyčkat, až zbývající židovské obce zaniknou. Období dlouhodobého umlčování a snahy o znicotnění můžeme dobře sledovat na výstavě Radovana Kodery.

Nová generace českých židů už vyrostla v časech, které jim umožňují prožívat jejich židovství jako něco samozřejmého. V Plzni byl nejviditelnějším projevem změny návrat židovské hvězdy na průčelí Velké synagogy, po téměř šedesáti letech. Zatímco komunistický režim zvažoval přestavbu na tržnici či plavecký bazén, v roce 1992 se budova stala kulturní památkou. 

Je mi ctí být při otevření nové kapitoly v dějinách plzeňské Velké synagogy a pevně věřím a doufám, že se takového dne brzo dočkají dnes těžce zkoušené synagogy na východě Ukrajiny. Že se ta v Mariupolu dočká před válkou plánované opravy, že se Zlatá růže v Dnipru, která se v těchto dnech změnila v uprchlické centrum, vrátí ke svému původnímu účelu, že lidé zas budou moci v klidu uctít památku obětí v Babim Jaru. 

Je nejvyšším mravním závazkem nás všech v tom ze všech sil pomoci.