Článek vyšel 25. června 2014 v Lidových novinách, str. 11, v rubrice Polemika.
Pan Marek Pokorný, kulturní poradce ODS, podrobil 20. 6. ve svém článku Pokrytectví a bezradnost v Lidových novinách zdrcující kritice výhledy na financování kultury pro příští rok.
Pan Pokorný tvrdí: „Vedení ministerstva buď nedošlo, že bude-li předkládat rozpočet na rok 2015, který je zhruba o jednu miliardu nižší než ten letošní, fakticky se sníží peníze určené na poskytování veřejné služby v oblasti kultury zhruba o 12–15 procent, anebo se čekalo, jaká bude reakce. Obojí zjevně signalizuje nulovou představu o tom, jak podfinancovaný a nereformovaný resort řídit. Jestliže by ze současných 9,9 (respektive 10,4 – záleží na zdroji) miliardy byl rozpočet snížen o jednu miliardu, je nutné odečíst další 1,5 miliardy určené na platy duchovních a další 2 miliardy, které tvoří splátka finančních náhrad jako součásti majetkového vyrovnání státu s církvemi. Zhruba by se tak na vlastní zajištění veřejné služby včetně chodu ministerstva dostalo něco kolem 5,4 až 5,8 miliardy.“
Je potřeba věci trochu rozlišovat, neboť rozčilení není program. Předně jde o to, že rozpočet ještě není hotový a není všem dnům konec. Dále pak platí, že peníze chybí všude a je potřeba vzít v úvahu, že se sice jednotlivé resorty a strany, které je spravují, mohou přít mezi sebou, ale vláda jedná jako celek, což by si pan poradce ODS měl uvědomit. Spravuje jednu zemi. Podfinancovaná je obrana, školství, zdravotnictví, kultura, dopravní infrastruktura, český důchodce si nežije jako německý důchodce, a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Když se řekne, že „peníze nejsou“, zní to jako fráze. Potíž je v tom, že fráze není nepravda, ale pravda, která opakováním už nudí, což neznamená, že neplatí. Říci, že voda do kopce neteče, je banalita. Jenže ona skutečně neteče.
Zmiňovat platy duchovních a kompenzace náboženským společnostem a církvím je mimo téma, protože k prvnímu se komunistický stát zavázal v roce 1949, byť to po něm nikdo nechtěl, k druhému nedávno, aby tento problém a břemeno v nějakém časovém horizontu naopak vyřešil. Církve jsou ostatně také součástí kulturního života společnosti. Turisté sem jezdí, pokud je nezajímá levný alkohol, dívat se na kostely, ne na paneláky.
Pan Pokorný konečně sám píše: „Nakonec se finanční genocida pravděpodobně konat nebude – ministr financí něco zkusil, nevyšlo to a rozpočet dorovná –, nicméně čtyři až šest měsíců do schválení finální verze státního rozpočtu bude kulturní management zaměstnán vyráběním dalších krizových scénářů a lobbováním ve prospěch partikulárních zájmů jedné instituce či oblasti na úkor těch dalších.“
Výraz „finanční genocida“ je dost odvážný a urážlivý k těm, kdo opravdovou genocidu zažili. Už z něj je patrné, že jde o jakousi preventivní střelbu naslepo. Je jasné, že existují kulturní projekty, které potřebují mít předem jasné příjmy, protože jsou dlouhodobé. Některý film se dá vyrobit na koleně a může být kulturní událostí, jiný může stát desítky milionů a neznamená z hlediska dějin národní kinematografie nic. A naopak. Rozpadlý divadelní soubor už se nikdy nedá dohromady. Finanční fatalismus části kulturní veřejnosti je ale také varující. Kultura je širší pojem a představa, že kultura je to, na co stát dává peníze, je dost nekulturní. Jistě, když galerii spadne střecha a začne pršet na obrazy, je to nevratné a nesmí se to stát. To ale neznamená, že management nějaké kulturní instituce nemá něco krizově řešit. Dneska všichni všechno řeší krizově, pokud se snaží něco řešit. Od roku 2008 se potýkáme s důsledky světové krize, která jednou skončí a na kterou se nelze stále vymlouvat, ale stále na tom nejsme dobře.
Především se uvidí, jak to nakonec bude. Každý ministr chce pro svůj resort co nejvíc peněz. Není důvod si myslet opak, to by bylo přece i politicky pošetilé, proč by to dělal. Platí ale i to, když je počet peněz konečný, aby lidé, co vznesou kritiku, také naznačili, komu tedy ubrat.
Helena Markusová
tisková mluvčí Ministerstva kultury ČR
