Základní informace k situaci v oblasti péče o zvukové kulturní dědictví v České republice
Zvukové nahrávky (dokumenty1) obecně představují nevyčíslitelnou kulturně historickou hodnotu. Jsou jednou z nejohroženějších součástí kulturního dědictví. Vzhledem k trvale probíhající fyzické degradaci a stárnutí nosičů je však ohrožen jejich obsah, a tedy možnost jeho opakovaného zpřítomnění/zpřístupnění v budoucnosti. Je proto v nutné se o ně včas postarat tak, aby bylo zajištěno jejich bezpečné uchování a přístup k jejich obsahu pro budoucí generace, jinak dojde k nenávratným ztrátám jak vlastních nosičů, tak obsahu, tj. nahrávek.
Na rozdíl od ostatních kulturních oblastí (film, výtvarné umění, archiválie atd.) není dosud v České republice ustanovena žádná národní instituce, která by byla pověřena rolí garanta a koordinátora péče o zvukové dokumenty jako součásti národního a středoevropského kulturního dědictví, přestože je o ustanovení „národního zvukového archivu“ usilováno již přes sto let2.
Následkem této skutečnosti je mj. i to, že dosud nemáme žádné povědomí o rozsahu, stavu, ani obsahu všech dochovaných nosičů.
Důsledky jsou tyto:
1 Zvukovým dokumentem se rozumí záznam (nahrávka) zvuku různého původu, tj. od hudby přes mluvené slovo až po umělý či přírodní zvuk, uložený na jakémkoliv původním nosiči nebo v souboru dat na datovém úložišti a nesoucí informační (zvukovou) hodnotu.
2 Viz monografie Archiv, který nebyl: sto let pokusů o národní zvukový archiv. Praha 2022.
3 Provoz webového portálu Národní fonotéka a projekt Nový fonograf.