Situace v České republice

Základní informace k situaci v oblasti péče o zvukové kulturní dědictví v České republice

Zvukové nahrávky (dokumenty¹) obecně představují nevyčíslitelnou kulturně historickou hodnotu. Jsou jednou z nejohroženějších součástí kulturního dědictví. Vzhledem k trvale probíhající fyzické degradaci a stárnutí nosičů je však ohrožen jejich obsah, a tedy možnost jeho opakovaného zpřítomnění/zpřístupnění v budoucnosti. Je proto v nutné se o ně včas postarat tak, aby bylo zajištěno jejich bezpečné uchování a přístup k jejich obsahu pro budoucí generace, jinak dojde k nenávratným ztrátám jak vlastních nosičů, tak obsahu, tj. nahrávek.

Na rozdíl od ostatních kulturních oblastí (film, výtvarné umění, archiválie atd.) není dosud v České republice ustanovena žádná národní instituce, která by byla pověřena rolí garanta a koordinátora péče o zvukové dokumenty jako součásti národního a středoevropského kulturního dědictví, přestože je o ustanovení „národního zvukového archivu“ usilováno již přes sto let².

Následkem této skutečnosti je mj. i to, že dosud nemáme žádné povědomí o rozsahu, stavu, ani obsahu všech dochovaných nosičů.

Důsledky jsou tyto:

• neznáme všechny sbírky, nemáme povědomí o jejich stavu a obsahu;
• obsah sbírek je tak nedostupný a nevyužitelný;
• digitalizuje se pomalu a nahodile, často nekvalifikovaně;
• každá „zvuková” instituce má jiné poslání a řeší jen své potřeby a zájmy;
• národní konzervační fond se tvoří nahodile, což je spojeno s problémem a se změnami v odevzdávání povinného výlisku;
• hrozí degradace nosičů, tedy ztráty unikátních hodnot kulturního dědictví;
•  chybí jedno přístupové místo ke všem potřebným informacím;
•  v roce 2022 skončily dva významné projekty, jejichž pokračování se nepodařilo zajistit³;
• jsme pozadu za světem – všude jinde existují národní „zvuková” centra v různé formě a již dlouhodobě.