Putinova agresivní válka má mnohé oběti. Umírají civilisté i vojáci. Jsou ničena města, infrastruktura a zcela cíleně i kulturní památky a kulturní instituce. To ale neznamená, že se na ukrajinské kulturní scéně nic neděje. Právě naopak.
Rusové od začátku totální invaze na Ukrajinu poškodili 1300 budov kulturní infrastruktury, 505 z nich bylo zcela zničeno. Nejvíce utrpěly klubovny a komunitní centra, které tvoří 47% poškozených budov. Kromě toho bylo ostřelováním poškozeno více než 500 památek kulturního dědictví Ukrajiny [https://bit.ly/3ljXmJj].
Ztráty kultury na Ruskem okupovaném území Ukrajiny není možné v současné době přesně vypočítat – do svobodného světa se dostávají jen útržkovité informace o Rusy vyrabovaných muzeích a spálených knihovních fondech, stejně jako o zmizelých soukromých uměleckých sbírkách. Předběžně se hovoří o desítkách tisíc ukradených kulturních předmětů. Některé z nich se postupně daří vracet zpět na Ukrajinu [https://bit.ly/3YXXOKT], některé však budou také nenávratně ztraceny.
Ukrajinská kultura projevuje mimořádnou odvahu a odhodlání. Nehledě na těžké zkoušky, kterými prochází její tvůrci, žije dále a pomáhá udržet v ukrajinském lidu zdravý bojový duch. Ukrajinští umělci se nejen snaží svou tvorbou pomoci domácímu publiku vypořádat se s traumaty války, ale zároveň šiří povědomí o své zemi v zahraničí, a to doslova na všech kontinentech.
MKČR bude pravidelně každý týden ve spolupráci s Tetianou Okopnou přinášet zprávy z ukrajinské kultury, jako důkaz, že ukrajinská kultura žije ve své rozmanitosti, že se nevzdala a nepodlehla.
Podoby ukrajinské kultury – říjen 2025
- Ukrajinská vláda o 30 % zvýšila financování kulturního sektoru
Ukrajinská vláda schválila návrh státního rozpočtu na rok 2026. Na kulturu jsou vyčleněny výdaje ve výši 15,8 miliardy hřiven. To je o 4,7 miliardy více než v roce 2025.
Finanční prostředky navíc jsou určeny pro:
- tvorbu ukrajinského kulturního produktu (filmy, seriály, hudba, knihy, mezinárodní osvětové projekty o Ukrajině) — 3,7 miliardy hřiven;
- ochranu národních památníků — 6,7 milionu hřiven;
- stravování dětí na uměleckých lyceích — 7,5 milionu hřiven;
- posílení kapacity Ukrajinského institutu knihy — 5 milionů hřiven.
Kromě toho Kabinet ministrů Ukrajiny přijal dvě nařízení v oblasti zachování kulturního dědictví a rozšíření bezbariérového přístupu k památkám:
- zahájil práce na projektu stavby podzemního krytu pro Národní rezervaci Chortycja v Záporoží;
- zjednodušil postup získání povolení ke zřízení bezbariérového přístupu k památkám.
Premiérka Julija Svyrydenko rovněž představila Vládní program pro rok 2026. Obsahuje 12 priorit, jednou z nich je kultura. Mezi klíčové úkoly patří:
- restaurování (zahájení prací) nejméně 10 objektů kulturního dědictví v tomto roce;
- investice v rozměru 500 milionů hřiven do zachování a obnovy kulturního dědictví;
- vytvoření grantů pro kreativní průmysly;
- zařazení všech kulturních objektů národního významu do speciálního registru;
digitalizace 100 tisíc muzejních exponátů.
Vláda rovněž zahájila strukturální reformu Ministerstva kultury a informační politiky. Jedním z klíčových kroků je osamostatnění odboru informační politiky a strategických komunikací a zřízení nového samostatného rezortu.
Paralelně vláda iniciuje audit potřeb ukrajinské kultury, aby zhodnotila stav odvětví, určila priority a zapojila dodatečné zdroje prostřednictvím spolupráce s dárci a mezinárodními partnery.
Zdroj: Suspilne
2. Festival Knižní země v Kyjevě navštívilo více než 100 tisíc návštěvníků
Ve dnech 25.–28. září se v Kyjevě konal čtvrtý knižní festival „Knižní země“. Celkem se uskutečnilo 452 akcí, které navštívilo 93 098 hostů. Podle statistik organizátorů je průměrný věk návštěvníků 26 let. Většina jsou to Kyjevané a obyvatelé oblasti (82 %), ale přijížděli také návštěvníci z Charkova, Poltavy, Sum, Mykolajiva, Rivného a Dnipra. 73 % hostů dorazilo na výstaviště VDNH speciálně kvůli festivalu, 51 % z nich navštívilo aspoň jednu literární akci a 94 % si koupilo nové knihy. Akce se zúčastnilo 90 nakladatelství, 10 knihkupectví a 15 nezávislých autorů.
V centru pozornosti festivalu byla témata jako černý humor během války, veteránské umění a nové knižní formáty. V rámci festivalu se rovněž konala výstava obrazů ukrajinských umělců.
Příští rok se „Knižní země“ tradičně uskuteční na jaře ve dnech 23.–26. dubna.
Zdroj: Ukrajinská pravda
3. Ve Lvově se konalo Fórum vydavatelů – největší knižní veletrh
Ve Lvově se 3.–5. října konal 32. Lvovský mezinárodní knižní veletrh BookForum. Stejnojmenný literární festival měl na programu 350 akcí ve lvovském Paláci umění a ještě na 23 místech v centru Lvova. Probíhaly zde veřejné diskuse, prezentace, autogramiády a intelektuální rozhovory o udržitelnosti a stálosti. Právě „Udržitelnost a stálost“ je mottem letošního festivalu.
Letos Lvovský mezinárodní BookForum konečně proběhlo v obvyklejším formátu a stalo se prostorem pro diskuse, výměnu zkušeností a zrození nových nápadů, které inspirují ke změnám. Do Lvova přijeli nejen ukrajinští literáti, ale i hosté z Velké Británie, Srbska, Polska a USA, což umožnilo částečně vrátit atmosféru starého předválečného festivalu.
Navzdory rozsáhlému raketovému ostřelování Lvova, které se odehrálo uprostřed festivalu a mimo jiné přimělo spisovatele Jima Lovlesse zamyslet se, zda útok nesouvisí s velkým množstvím hostů města, se festivalových akcí zúčastnilo více než 20 000 návštěvníků.
Doprovodný program se vyvíjel ve třech tematických klastrech: Živá paměť (kurátorky Olesja Jaremčuk a Oleksandra Dovžyk, INDEX: Institut dokumentování a interakcí), Být nablízku (kurátoři Kateryna Michalicyna a Ostap Slyvynskyj), Vykloubení času (kurátoři Olha Mucha a Jurko Prochasko).
Letos na knižní veletrh přijelo 127 nakladatelství z celé Ukrajiny. Speciálním hostem festivalu se stal Jim Lovless, jeden z nejpopulárnějších motivačních řečníků na světě a autor knihy „Jdi tam, kde je strach. A budeš mít to, o čem sníš“. Festivalu se zúčastnili také Jakob Felling (dánský ilustrátor a umělec reportáží, bývalý novinář a autor 11 knih), Zoran Ferić (chorvatský spisovatel a novinář), Fiona Benson (britská básnířka, scenáristka a redaktorka), Wojciech Tochman (polský novinář a reportér, autor 10 reportážních knih), Paweł Reszka (polský novinář časopisu „Newsweek Polska“), Scott Reynolds Nelson (profesor humanitních věd na Univerzitě Georgie, USA), Gerhard Gnauck (novinář, korespondent německých novin Die Welt ve východní Evropě), Charlotte Higgins (hlavní kulturní korespondentka the Guardian).
Zdroj: Zaxid
4. V září ve Lvově proběhl kulturní festival „České sny“
Ve dnech 18.–21. září se ve Lvově konal festival „České sny-2025“ za účasti předních představitelů kultury, vzdělávání, diplomacie a byznysu z Ukrajiny a Česka. Cílem festivalu je podporovat rozvoj ukrajinsko-českého partnerství, prohlubování kulturního dialogu a navazování nových vazeb.
Slavnostní zahájení Dnů česko-ukrajinského partnerství „České sny-2025“ proběhlo ve Lvovském národním divadle opery a baletu Solomije Krušelnické. V rámci zahájení se uskutečnil koncert za účasti českých hudebníků – violoncellisty Václava Petra a pianisty Davida Marečka.
Program festivalu „České sny-2025“ zahrnoval koncerty, výstavy současného umění, filmové projekce, veřejné diskuse. Zejména se uskutečnila vystoupení hudebních souborů a interpretů, mezi nimiž nechyběly Dukla, Zapaska, Jan Fic, SAKOBI, Sofija Lešyšak, Neyodovana, Myklucho Maklaj, „Očereťanyj Kit“ a další; zvukové instalace Petra Valeka; galerijní prohlídky a velký jam session za účasti českých a ukrajinských hudebníků.
Návštěvníci také mohli vidět výstavu fotografií Majdy Slamové; práce umělkyň Johany Merty („Navzdory všem možnostem“) a Venduly Chalánkové věnované tématům svobody a hudebnímu odkazu Leoše Janáčka.
V rámci filmových klubů budou rovněž uvedeny klasické snímky české kinematografie — „Pelíšky“ Jana Hřebejka, „Černý Petr“ Miloše Formana a „Ostře sledované vlaky“ Jiřího Menzela.
Kulturní program „Českých snů ve Lvově“ spojuje Lvov a Brno, která uzavřela dohodu o partnerství a jsou členy prestižní sítě kreativních měst UNESCO: Brno – v oblasti hudby, Lvov – literatury.
Zdroj: Ukrinform
5. Ve Lvově se konal divadelní festival Zlatý lev. Účastnil se i soubor z Česka
Ve Lvově se 2.–7. října konal mezinárodní divadelní festival „Zlatý lev-2025“. Proběhl pod heslem „Klasika. Experiment. Nezlomnost“.
„Ve válce neztrácíme právo snít, tvořit a sdílet energii umění. Právě proto jsme zvolili heslo ‚Klasika. Experiment. Nezlomnost‘ – abychom zdůraznili: chráníme tradici, hledáme nové formy a zároveň zůstáváme odolní,“ zdůrazňují organizátoři.
Před 36 lety festival „Zlatý lev“ začínal jako experiment, ale dávno přerostl v tradici. A tato tradice se stala symbolem sjednocení – umělců, diváků, měst a zemí. Letos se v rámci festivalu odehrálo 21 představení. Mezi účastníky letošního festivalu byly Mykolajivské národní akademické ukrajinské divadlo činohry a hudební komedie, Čerkaské akademické oblastní ukrajinské hudebně-dramatické divadlo T. Ševčenka, Černihivské mládežnické divadlo, Charkovské státní akademické ukrajinské dramatické divadlo Tarase Ševčenka „Berezil“, Vinnycké oblastní akademické hudebně-dramatické divadlo M. Sadovského, Volyňské akademické oblastní loutkové divadlo, Chersonské oblastní akademické hudebně-dramatické divadlo M. Kuliše, Kyjevské „Parol: Teatr“. Tradičně se do programu festivalu zapojují i lvovská divadla.
Festival „Zlatý lev“ realizoval partnerský projekt s divadelní formací „Teď, nádech a leť“ z Prahy. Na festivalu toto divadlo představilo tři své inscenace: „Miniatury“, „A lidé žijí. Abdul“ a premiéru „Příliš rozdílné světy“. Kromě představení se na festivalu uskutečnila i čtyřdenní tvůrčí dílna vedená ředitelem divadla „Teď, nádech a leť“, hercem, performerem a režisérem Davidem Zelinkou.
Vojáci mohli navštívit představení festivalu zdarma. Během festivalu proběhla i charitativní aukce na podporu Ozbrojených sil Ukrajiny, zejména na potřeby 35. samostatné brigády námořní pěchoty ZSU.
Organizatoři se rovněž postarali i o bezpečnost svých návštěvníků. Na všech festivalových lokacích byly bezpečné protiletecké kryty.
Zdroj: Zaxid
6. Kvadriennale scénografie ve Lvově
Ve dnech 26.–28. září 2025 se ve Lvově konalo třetí mezinárodní „Lvovské kvadriennale scénografie“, jež pořádá Galerie scénografie.
Termín „scénografie“ organizátoři chápou maximálně široce, určují jím všechny možné současné projevy výtvarného umění v oblasti scénického designu a dokonce více: vizuální složku performativních umění mimo klasické scénické jeviště. Formát kvadriennale – tedy akce, která se opakuje každé čtyři roky – předpokládá zaměření na umělecké procesy, události a jevy několika předchozích let a současnosti.
Třešničkou Kvadriennale 2025 se stal speciální projekt „Scénický design. Dialog identit: Ukrajina–Litva“, který byl realizován v partnerství s Litevským muzeem divadla, hudby a filmu za podpory Ukrajinského institutu. Základem speciálního projektu a první akcí Kvadriennale byla společná výstava současných ukrajinských a litevských umělců divadelních kostýmů ve Vilniusu. Heslem letošního festivalu je „Bod mění prostor“, což by nám mělo připomenout, že i jeden impuls se může stát začátkem velkých změn. Kvadriennale spojuje výstavní, vzdělávací a performativní programy, které shromažďují umělce, performery, kunsthistoriky, divadelní kritiky a široké publikum z celé Ukrajiny i ze zahraničí. Jeho hlavním cílem je popularizace a rozvoj umění scénografie na Ukrajině a navázání profesionální mezinárodní komunikace.
Zdroj: Scenography Gallery
7. V říjnu v Kyjevě proběhl 16. Mezinárodní Odeský filmový festival
24. září 2025 v Kyjevě odstartoval 16. Odeský mezinárodní filmový festival. Po začátku plnohodnotné války Ruska na Ukrajině se jedna z největších filmových akcí Ukrajiny přesunula z rodné Odesy – v roce 2023 proběhla v Černovicích (Černivci) a od roku 2024 se koná v Kyjevě.
Letošní festival potrval do 4. října. Proběhly národní a mezinárodní soutěže a také řada nesoutěžních programů. Ocenění byla udělena ve třech hlavních kategoriích: Nejlepší evropský celovečerní film, Nejlepší ukrajinský dokumentární film, Grand Prix festivalu a také řada zvláštních uznání a cen.
Nejlepším evropským celovečerním filmem se stal snímek „Šest dnů na jaře / Six jours ce printemps-là“, 2025, Francie, Lucembursko, Belgie, rež. Joachim Lafosse. Snímek získal soušku Zlatého vévody.
Zvláštní uznání Mezinárodní poroty získala ukrajinská komedie „Ty jsi vesmír“, 2025, Ukrajina, rež. Pavlo Ostrykov. Film měl českou premiéru v rámci festivalu Týden ukrajinského filmu loni v listopadu. „Ty jsi vesmír“ vypráví o ukrajinském dálkovém řidiči Andriji Melnykovi, který po výbuchu Země zůstává posledním člověkem ve vesmíru. V samém srdci tohoto příběhu leží samota a naše touha najít někoho, komu můžeme být potřební, i kdyby kvůli tomu bylo třeba překročit celou galaxii. To jsou ty věčné motivy, které budou vždy aktuální, zejména v temných časech.
Za nejlepší ukrajinský celovečerní dokumentární film byl prohlášen snímek „Řádový voják“, 2025, rež. Artem Ryžykov, Juan Camilo Cruz. Snímek získal Zlatého vévodu a finanční prémii ve výši 75 tisíc hřiven.
„Řádový voják“ je celovečerní dokumentární film ukrajinského režiséra Artema Ryžykova a spolurežiséra Juana Camila Cruze. Vypráví o ukrajinském režisérovi a kameramanovi Artemu Ryžykovovi, který po ruské invazi v roce 2022 vyměnil život za kamerou za život v první linii jako profesionální voják. Díky tomu, že všude nosil svou videokameru, mu spolubojovníci dali přezdívku Canon. Jak je uvedeno v popisu filmu na webu festivalu, snímek bude mnohým rezonovat díky své komplexnosti, humoru a uměleckému vyjádření.
Zvláštní diplomy poroty Národní dokumentární soutěžní sekce získaly dva filmy: „Tátova ukolébavka“ (rež. Lesja Ďak) a „Hudba bytí“ (rež. Hennadij Černomašincev).
Debutní dokumentární film „Tátova ukolébavka“ režisérky Lesi Ďak vypráví o veteránovi Serhijovi, který se vrací domů z bojové zóny a snaží se obnovit vztahy s manželkou Nadijou a jejich třemi syny. Ďak na snímku pracovala více než pět let. K práci nad filmem ji podnítil vlastní s bývalým přítelem, válečným veteránem — uvádí se v informačním sdělení o filmu.
Film „Hudba bytí“ je věnován Tetijivskému lidovému dechovému orchestru pod vedením Vasyla Savčuka. Ansámbl hraje na svatbách, pohřbech, slavnostech – s vášní, která inspiruje. Před nimi je zkouška na Ministerstvu kultury. Pokud neuspějí – orchestr zanikne. Ale hudba – to je smysl jejich života.
Na závěrečném gala-večeru byli rovněž oznámeni vítězové pitchingů průmyslové sekce festivalu Film Industry Office. Dva projekty získaly ocenění v sekci Development: „Zlaté legíny“ (rež. Arkadij Nepytaljuk, prod. Regina Mar’janovska-Davídzon) a „Zamotané“ (rež. Ivan Orlenko, prod. Charlotte Krüger). Filmy získaly po 40 tisíc hřiven. V sekci Work in Progress zvítězil film „Každá smrt mě zmenšuje“ (rež. Serhij Baženov, prod. Inna Lastočka). Získal 80 000 hřiven.
Zdroj: NV
8. Tři ukrajinské filmy se dostaly do shortlistu Evropské filmové akademie
Evropská filmová akademie oznámila krátký seznam filmů, které se uchází o ocenění European Film Awards 2025. Na seznam se dostaly tři ukrajinské snímky.
„Militantropos“, režiséři – Jełyzaveta Smit, Alina Horlova, Semen Mozgovyj
Dokumentární práce o člověku ve válce, o síle, zranitelnosti a hledání sebe ve světě, který se mění. Film měl premiéru na festivalu v Cannes.
„Písně země, která pomalu hoří“, režisérka – Olha Žurba
Film zkoumá změny ve společnosti, která překonává cestu od paniky prvních týdnů velké války k přijetí smrti a ničení, jež se nakonec stávají tragickou normou pro Ukrajince.
„Tátova škrábnutí“, režisér – Jehor Harmaš
Slava poprvé tráví den se svým otcem, který se z války vrátil na krátkou dovolenou. Jedou do jiného města, aby vrátili darovaný koberec, a snaží se překonat vzdálenost, která mezi nimi vznikla během otcovyo služby. Roli otce ztvárnil herec Jakiv Tkačenko, který padl v rusko-ukrajinské válce. Film získal nominaci na cenu European Film Academy Award, neboť získal Grand Prix filmového festivalu Wiz-Art. Lvovský festival je jediným ukrajinským festivalem, který má odpovídající kvalifikaci.
European Film Awards je každoroční cena Evropské filmové akademie, založená v roce 1988. Byla vytvořena jako protiváha „Oscaru“ coby hlavní filmové ceny sjednocené Evropy. Vítězové budou oznámeni 17. ledna 2026.
Zdroj: Zaxid
9. V Kyjevě rezonuje výstava Ukraine WOW
Na železničním nádraží v Kyjevě se otevřela interaktivní výstava Ukraine WOW. Jejím cílem je ponořit návštěvníky do ukrajinského dědictví a historické kontinuity, která nám dává sílu tvořit budoucnost. Výstava bude otevřena do 9. listopadu a vstupenku lze zakoupit pouze online na webu Concert.ua.
Ukraine WOW se skládá z pěti tematických bloků: „Země“, „Vládcové a bojovníci“, „Myslitelé“, „Umělci“, „Dědicové“. Zde je umístěno více než sto exponátů a desítky interaktivních zón, mezi nimiž obzvlášť vyníkají:
a) Šavle Ivana Mazepy
Zbraň byla vyrobena na konci 17. století v Istanbulu. Ještě než se stal kozáckým hejtmanem, daroval Mazepa tuto šavli osavulu Savji za dobrou službu. Jeho potomci ji prodali sběrateli ukrajinských starožitností Vasyli Tarnovskému. V roce 1925 se artefakt stal součástí sbírky Černihivského oblastního historického muzea V.Tarnovského. Hmotnost šavle činí 920 gramů, délka – 96 centimetrů. Je inkrustována zlatem, stříbrem a drahokamy.
Ivan Mazepa byl ukrajinský vojenský, politický a státní činitel. Hejtman Záporožského vojska, hlava kozáckého státu na Levobřežní (1687–1704) a celé Naddněperské Ukrajině (1704–1709).
b) „Zlatý míč“ Andrije Ševčenka
„Zlatý míč“ je ocenění, které se uděluje nejlepšímu fotbalistovi Evropy a od roku 2007 — nejlepšímu fotbalistovi světa. V roce 2004, kdy zvítězil ukrajinský útočník Andrij Ševčenko, zveřejnilo vydání seznam 50 kandidátů na ocenění a hlasování se zúčastnilo 52 fotbalových asociací ze Svazu evropských fotbalových asociací. V době udělení ocenění bylo Andriji Ševčenkovi 28 let, hrál na pozici útočníka v italském fotbalovém klubu „AC Milán“.
c) Tutu Varvary Karynské
Varvara Karynska, rozená Žmudská, se narodila v roce 1886 v Charkově. V roce 1924 emigrovala do Evropy: žila v Berlíně, Bruselu a Paříži, kde spolupracovala se Salvadorem Dalím, Markem Chagallem a dalšími umělci a vytvářela kostýmy pro baletní soubory. V roce 1939 se přestěhovala do New Yorku, kde v průběhu 40.–70. let vytvořila téměř všechny kostýmy k inscenacím George Balanchina, zakladatele New York City Ballet. V roce 1948 získala Oscara za kostýmy k filmu „Johanka z Arku“ Victora Fleminga. Karynska zmodernizovala design baletní tutu. Protože tanec vyžadoval stále větší svobodu a plastičnost, návrhářka vytvořila měkké vícevrstvé tutu bez obručí a výztuh a upravila korzet. Nový oděv měl mnoho výhod: je lehký, drží tvar a zároveň nebrání pohybu tanečnice. Na Ukraine WOW je vystavena právě taková tutu s názvem powder puff. Varvara ji vytvořila v roce 1950 pro balet Symphony in C, jehož choreografem byl George Balanchine.
d) Soška „Oscara“ za film „20 dní v Mariupolu“
„Oscar“ je nejprestižnější ocenění v kinematografii Spojených států amerických. Cenu uděluje Americká akademie filmového umění a věd každoročně od roku 1929. Film „20 dní v Mariupolu“ Mstyslava Černova získal „Oscara“ jako nejlepší celovečerní dokumentární film a stal se prvním ukrajinským filmem, který obdržel cenu Americké akademie filmového umění a věd. Snímek se stal nejvýdělečnějším dokumentárním filmem na Ukrajině za rok 2023, když během prvního víkendu v distribuci utržil 500 tisíc hřiven.
e) Kopie Zlaté pektorále
Pektorál, tedy náhrdelní ozdoba na hrudi, byla nalezena v roce 1971 v mohyle skythského období Tovsta Mohyla v Dnipropetrovské oblasti. Ozdoba má půlměsícový tvar a skládá se ze tří pásů: pravděpodobně zobrazený příběh symbolizuje představy Skythů o třech světech – pozemském (horní pás), božském (rostlinný pás uprostřed) a záhrobním (spodní). Památka, která je vyrobena ze zlata ryzosti 958, je dnes uchovávána v Pokladnici Národního muzea historie Ukrajiny. Originál je vystavován velmi zřídka, široké veřejnosti je představována kopie z bronzu se zlacením.
f) Kopie kozácké „Čajky“
„Čajka“ je model veslově-plachetní lodi, která nemá palubu. V 16.–17. století ji používali záporožští kozáci, podobné lodě však byly rozšířené na všech pohraničních územích Osmanské říše.
Délka lodi se pohybovala od 15 do 22 metrů a šířka dosahovala 4 metrů. Do plavidla se tak vešlo až 70 lidí. Základ čajky se vydlabával z celého kmene lípy, osiky, vrby či dubu a poté se obkládal prkny. Na každém konci lodi bylo kormidlo, díky čemuž mohla čajka kdykoli změnit kurs o 180 stupňů.
g) Sošky „Eurovize“
Ukrajina se poprvé zúčastnila „Eurovize“ v roce 2003. Tehdy zemi reprezentoval Oleksandr Ponomarjov s písní Hasta la vista. V roce 2004 získala Ukrajina své první vítězství díky písni Ruslany Wild dances. V roce 2016 Jamala vybojovala druhé ocenění pro Ukrajinu s písní „1944“. V roce 2022 se Ukrajina potřetí stala vítězem soutěže, píseň „Stefania“ v podání Kalush Orchestra získala rekordních pro „Eurovizi“ 439 bodů od diváků a dvacet osm nejvyšších hodnocení (12 bodů). Ještě před vítězstvím Kalush Orchestra přislíbili, že v případě výhry svou trofej vydraží ve prospěch ukrajinského vojska. Skupina prodala svou trofej v aukci za 900 tisíc dolarů, poté však obdržela novou trofej. Ukrajina má tak tři sošky „Eurovize“, které jsou na Ukraine WOW prezentovány.
h) Rekonstrukce domu Poliny Rajko
Polina Rajko byla ukrajinská naivní malířka, která začala malovat ve svých 69 letech. Kombinujíc křesťanskou, sovětskou a pohanskou symboliku, umělkyně vyzdobila svůj dům, letní kuchyni, vrátka, ploty a garážová vrata ve svém domě ve vsi Olešky, Chersonská oblast.
Jde o jeden z jasných příkladů ukrajinského naivního umění. Zobrazovala motivy s fantastickými zvířaty, své sny, rodinné portréty, které překreslovala z fotografií, a v jejích nástěnných malbách se objevují i náboženské obrazy.
Po smrti umělkyně v roce 2004 její dům zakoupil manželský pár milovníků umění z Kanady, avšak časem se chalupa začala rozpadat. Později vznikla nadace, jež sbírala prostředky na záchranu umělkynina dědictví. Později byl dům označen jako památka chráněná zákonem Ukrajiny „O ochraně kulturního dědictví“. Před ruskou invazí se podařilo dům umělkyně zdigitalizovat. V létě 2023 byl původní dům zničen v důsledku vybombardování Kachovské přehrady.
ch) Panó Ally Horské „Borivyter“
V roce 1967 vytvořila umělkyně, monumentalistka a disidentka Alla Horská mozaikové panó „Borivyter“ pro výzdobu interiéru restaurace Ukrajina v Mariupolu. V červenci 2022 se rozšířila zpráva, že dílo bylo zničeno ruskými vojáky.
12. června 2025 v centru Kyjeva představili rekonstruovanou kopii mozaiky. Tři měsíce na ní pracovalo 15 umělců-monumentalistů a badatelů. Tým vedly vnučka Ally Horské Olena Zarecká a kulturní manažerka Nasťa Iščenko. Aby se co nejvíce přiblížili originálu, přivezli z různých koutů Ukrajiny více než 700 kg materiálů: od neprůhledného skla, smaltu a dlaždic potřebných barev až po kovové desky a hliníkové lžíce.
„První výstava Ukraine WOW se otevřela na železničním nádraží v roce 2019 a stala se nejpopulárnější výstavou v historii nezávislé Ukrajiny. Za tři a půl měsíce ji navštívilo 333 000 lidí a zavřela se pouze kvůli pandemii covidu. Šest dlouhých let jsme čekali na příležitost, abychom tento projekt znovu promysleli a znovu otevřeli,“ říkají zakladatelky Ukraine WOW Jaroslava Hres a Julija Solovej. „Ne každá ukrajinská rodina se může pochlubit velkým materiálním dědictvím generací. Někdy jde o několik věcí, které zůstaly po dědečcích a babičkách. Zbytek rozptýlil vítr válek a revolucí, teroru a přesídlování. O to důležitější je společné dědictví. Toho je dost pro všechny, neboť duchovní hodnoty se jen násobí tím, že je sdílí stále více lidí. Chceme, aby každý, kdo přijde na výstavu, pocítil sounáležitost s významnými Ukrajinci minulosti a hrdost na to, jak navzdory velké válce vznikají současná wow. Pochopil, že wow — to je sloveso, které tvoří každý z nás.“
Za koncepci a realizaci výstavy odpovídají NNO Ukraine WOW a agentura Gres Todorchuk. Výstava byla možná díky podpoře ukrajinského byznysu.
Na vytvoření projektu pracoval tým více než 300 lidí.
Exponáty pro výstavu poskytla muzea a soukromí sběratelé. Z prodeje každé vstupenky bude 50 hřiven převedeno na podporu Národní knihovny Ukrajiny V. I. Vernadského, Muzea archeologie při Institutu archeologie NAN Ukrajiny, Národního přírodovědného muzea při NAN Ukrajiny, Čerkaského městského archeologického muzea středního Naddněproví, Národního muzea historie Ukrajiny, Černihivského oblastního historického muzea V. V. Tarnovského.
Zdroj: https://ukrainewow.org/news/the-ukraine-wow-exhibition-opened-in-kyiv-oscar-bafta-uefa-cup-narbut-s-alphabet-a-1919-union-wagon-and-much-more
10. Historie krymských Tatarů, dekolonizace, paměť a ztráta domova: výstava „Dům trvalého vyhnanství“
Ve výstavním prostoru Garage 33-Gallery-Shelter v Kyjevě se konala první výstava pod názvem „Dům trvalého vyhnanství“, která spojila práce pěti krymskotatarských umělců a umělkyň, jmenovitě Emine Zijatdin, Renaty Asanovy, Elmiry Šemsedinové, Jusufa Abibulajeva a Sevili Nariman-kyzy. Později se přesunula do Helsinek, kde celý říjen byla k viděni v galerii Hiap Gallery Augusta.
Ještě začátkem 20. století psal krymský filosof Agatangel Krymskyj ve svých „Studiích z Krymu“, že dějiny Ukrajiny nejsou možné bez dějin krymských Tatarů. V „Domě trvalého vyhnanství“ umělci a umělkyně pracovali s rekonstrukcí paměti, zkoumali svou historii prostřednictvím rodinných archivů, společných rituálů a těla.
Umělec Jusuf Abibulajev pracuje s tématy samoty a odcizení. Od dětství si pamatuje xenofobii, s níž se krymští Tataři setkávali po návratu na Krym od roku 1989. Během sovětské deportace z Krymu v roce 1944 přišli krymští Tataři o veškerý majetek. Po návratu si proto stavěli malé stavby, aby označili své pozemky. Sovětští obyvatelé, kteří se usadili na Krymu, to považovali za „samozábor“ a ničili je.
V Abibulajevových pracích se život jeví nadkřehký a efemérní. Pocit domova pro něj zůstává nedosažitelný: nepodařilo se ho dostavět ani na Krymu, ani nyní v Kyjevě.
Po okupaci Krymu Ruskem v roce 2014 krymští Tataři, největší proukrainská síla na poloostrově, zažili novou vlnu perzekucí. Více než třicet tisíc lidí bylo nuceno opustit domov. Emine Zijatdin dokumentovala začátek okupace a války na Krymu pro evropská média. Narozená v Uzbekistánu v rodině deportovaných krymských Tatarů, Zijatdin zkoumá rodinný archiv téměř 20 let a to se stalo základem jejího výstavního projektu.
V práci „Jsem dcerou svého otce“ umělkyně použila archivní fotografie z rodinného alba a autorské snímky. V centru celé práce je obraz otce: přítomného a zároveň nepřítomného. Dílo obsahuje videomonolog vytvořený na základě rozhovorů s matkou a babičkou umělkyně a jejích vlastních textů. „Jsem krymská Tatarka. Jsem dcera stepi. Pamatuji si oběti, katy a svědky… Jsem matkou své dcery,“ zaznívá v monologu Zijatdin.
Pro původní národ je Krym domovem, který absolutně ničím nelze nahradit. Domovem, který krymští Tataři obývali a poznávali skrze péči — navzdory přísnému klimatu, kritickému nedostatku pitné vody, stepním suchům, chladným zimám. Práce Sevilji Nariman-kyzy „Selsebíl“ reflektuje péči o krajinu na příkladu systému zavlažování. Krymští Tataři vytvořili síť keramických vodovodů, která sahala až do hor. Díky ní pěstovali meruňkové, broskvové, jabloňové sady a vinice. Tato inženýrství je součástí poznání muslimského světa.
Fontány Krymského chanátu byly prvkem této sítě vodovodů. Typ ochlazovacích fontán selsebíl (rajský pramen v Koránu) je znám také jako „šadívrán“ ve světě. V krymskotatarské tradici byl selsebíl uzlem interakce mezi zdrojem vody, krajinou a společenstvím. „Nejznámější fontánu ‘Selsebíl’ v Bachčisaraji kvůli imperiálnímu pohledu Puškina nazvali ‘Fontánou slz’. V té době už byla přenesena na dvůr Chansaraje a špatně napojena k systému zásobování vodou. Proto bylo ve fontáně málo vody,“ říká Sevilja Nariman-kyzy. Její „Selsebíl“ v Kyjevě je vypěstovanou strukturou. Voda ve fontáně změnila svůj agregátní stav, proměnila se ve vzpomínku na vodu, protože fontána je odpojena od svého zdroje. Umělkyně zdůrazňuje: „Velmi mi chybí fyzická přítomnost na Krymu. Čím dál jsem nucena vzdalovat se v čase, tím více se náš vztah rozplývá.“
Elmira Šemsedinová se také obrátila ke krymskotatarské architektuře. Umělkyně reprodukovala kresbu z alba svého dědečka — architekta a umělce Irfana Šemsedinova. Během cest po Krymu v 60. letech kreslil budovy krymských Tatarů. Terasy domů směřovaly do ovocných sadů, které chránily před horkem. Dnes, podle slov umělkyně, tyto domy z poloostrova téměř zmizely.
Renata Asanová — dcera krymského Tatara, vnučka ženy deportované z Krymu. V dílech Asanové se ztráta domova a osobní prožitek vyhnanství spojují s úctou k tradici. Keramická „květinostvoření“ připomínají rostliny po bouři. A její plátna jsou interpretací krymskotatarského ornamentu se zobrazeními gryfa-strážce a srdce, které vyrůstá z granátu.
Západní svět, který uznal okupaci Krymu Ruskem teprve v roce 2022, selhal v konfrontaci s hluboce zakořeněným ruským imperialismem. Ještě donedávna globální Západ s obdivem sledoval tento imperiální spektákl pod názvem „anexe Krymu“. Dekonstrukce této optiky je důležitá v mezinárodním uměleckém procesu.
Zdroj: Qirim Media
Archiv:
